Reklama
 
Blog | Zaostřeno Obecný zájem

Výzkum na Cejlu, díl druhý

Jsme vysokoškoláci z Brna a stále zkoumáme, jak se opravdu žije na Cejlu. Tentokrát jsme se blíže zaměřili na život rodin v jedné z brněnských ubytoven, nahlédli jsme také do takzvaných „sociálních bytů“, které patří městu, ale nikdo v nich nebydlí, a zjišťovali jsme, jaké možnosti mají sociálně slabší lidé, když je majitel domu ze dne na den vyhodí na ulici.

Před dvěma měsíci jsme se přihlásili do kurzu investigativní žurnalistiky v rámci programu Achillova data II. Měli jsme v plánu využít tuto příležitost, abychom pomohli rozkrýt něco utajovaného, obyčejným lidem skrývaného a také částečně objevného. Když jsme si poprvé určili směr našeho snažení, nevěděli jsme, zda se jen neženeme za nějakým přeludem. Nyní už ale víme, že tomu tak není. Z takzvaného Bronxu, jak je hanlivě označována brněnská čtvrt v okolí ulice Cejl, jsou vystěhováváni místní obyvatele za velmi neférových podmínek. A neděje se to pouze na Cejlu.

V sobotu ráno jsem se s Láďou vypravil podívat se na zoubek ubytovně Pohoda, kde jsme prve neuspěli – jak jsme ostatně popsali v prvním díle naší anabáze. Díky informacím z brněnského magistrátu jsme však dostali tip na ženu, kterou majitel vyhodil z bytu, a ta nyní na Pohodě bydlí.

Kuchyňka na ubytovně

Nezveřejňujte naše jména, prosím

Reklama

Vcházíme dveřmi k vrátnici, kde sedí stará nedoslýchavá žena a kousek od ní tři otrhání a špinaví muži s lahvemi od piva v ruce. Láďa mě předem upozorňoval, že vstup do ubytovny není skutečně nic příjemného. Lidé na nás zírali podezřívavě, hlavně paní z vrátnice vypadal, že ji naše návštěva netěší. „Za kým jdete?“ Sdělili jsme jméno dotyčné a nejspíš díky tomu, že nás sice otrhaní a špinaví, ale zato vcelku přívětiví muži podpořili. „Jo, ta bydlí támhle nahoře. Normálně si za ní zajděte,“ spustili najednou a vrátná nám tedy bzučákem otevřela dveře.

Páchnoucí odpadky a kdo ví, co ještě. Všude špína, okopané dveře, zdi i schody. Mám dost citlivý žaludek, takže než jsme vystoupali do třetího patra, měl jsem co dělat, abych schodiště nepomohl dozdobit. To už jsme ale naštěstí přišli do cíle a nesměle zaklepali na jediné dveře, které se ve třetím patře nacházely. „Panebože, nelezeme někam na půdu?“ zhrozil jsem se v myšlenkách a představoval si nějaký zaplivaný chlév. Otevřele nám však velice příjemná a robustní asi čtyřicetiletá žena. Když jsme se jí představili a vysvětlili důvod naší návštěvy, poradila se nejprve se svým partnerem a až pak nás pustila dál.

Zařízený byt naprosto předčil má očekávání. Vcelku pěkný obývací pokoj spojený s kuchyní, uklizeno a příjemně zařízeno. Přestože nejsem fanouškem různých cetek a cingrlátek, kterými Romové zdobí svá obydlí, byl jsem mile překvapen. Žena nás usadila k jídelnímu stolu a začala vyprávět. Nejprve jsme ale museli slíbit, že její a partnerovo jméno nikde nezveřejníme, stejně jako jméno majitele, který jim zkomplikoval život. „Ten chlap, co nás vyhodil, má dlouhý prsty. Bojíme se, že by nám něco provedl,“ vysvětlili nám a strach v jejich očích byl skutečně znát.

Cesta do koupelny

Hodina na vystěhování

„Nebydleli jsme na Cejlu, ale někde jinde, odkud nás majitel vyhodil. A nejen nás,“ začíná žena vyprávět a upozorňuje nás, že ani adresu by nerada zveřejňovala. Ihned se však dostává k příběhu sedmdesátileté stařenky, kterou majitel z domu vyhodil. Stará žena se nechtěla stěhovat, takže jí majitel pohrozil, že když nepůjde dobrovolně, vyháže jí nábytek z pavlače dolů. „Ubytovali jsme ji tedy u naší sestřenice a pak jsme na chlapa i s ní a dalšími lidmi z domů podali trestní oznámení. Nejdřív jsme zavolali brněnskou policii, ale ta nám jen řekla, že tuhle firmu už znají a ať se do toho raději nepleteme,“ popisuje nejmenovaná svědkyně. Její sestřenice pak prý skončila úplně stejně.

„My jsme všechno platili, máme všechny faktury, opravili jsme ten byt za milion, ale on řekl, že ho to nezajímá. Nedal nám ani korunu. V pátek jsme mu zaplatili nájem a v pondělí nás přišel vyhodit na ulici. Vyházel nám sedačky, nenechal nás si skoro nic vzít. Měli jsme jen hodinu na to, abychom si pobrali, co potřebujeme. Bylo to v únoru, byla strašná zima a my skončili s dětma a s igelitkama na ulici,“ vypráví rozčileně. Nyní jen čekají na předvolání k soudu, vše se prý ale začne řešit až za dva nebo tři roky. Jejich problém také řeší kriminálka v Praze. Zda se ale dočkají spravedlnosti, to zatím neví. Oba dva ale potvrzují, že jestli soud pro ně dopadne špatně, bude ochotná zveřejnit vše, co k případu bude moci říct.

Kde visí prádlo, tam někdo bydlí. A obvykle to funguje i naopak.

Ubytovny jsou záchranou

Naopak majitele ubytovny Pohoda charakterizuje jako člověka se zlatým srdcem, který jim věnoval podkrovní byt, aby se nemuseli mačkat v malé komůrce s ostatními obyvateli. I další lidé, podle toho co se dozvídáme, si na tuto ubytovnu nestěžují. Nikdo sice nemůže zabránit tomu, že se do nich budou stěhovat pochybní lidé, ale i přesto jsou ubytovny jediným možným řešením pro ty, kteří nechtějí skončit pod mostem.

S těmito informacemi se vydáváme na prohlídku nižších pater ubytovny, když ale nenajdeme další potenciální svědkyni, na kterou jsme byli odkázáni, raději odcházíme. Člověk si ani nemůže dívat na společné sociální zázemí i společnou kuchyň na chodbě, která připomíná zařízení z třetího světa. Mně osobně se totiž opět obrací žaludek. Někteří z nájemníků si očividně svého zázemí příliš neváží.

Abychom mohli prozkoumat další možnosti bydlení, vydáváme se podívat na tři městské bytové domy, které byly opraveny, aby mohly sloužit sociálně potřebným. Tip na ně dostáváme od právníka organizace DROM Filipa Fuchse. Na číslech Bratislavská 40 a 38 se stáváme svědky naprosto bizarní situace. Dům 38, který patří soukromníkovi, se jen hemží rodinami a obyvateli, kteří do něj neustále vstupují a vystupují. Brněnský „sociální dům“ na čísle 40 je oproti němu zcela liduprázdný. V prvním patře jen zastihneme ženu, která se přijde zvědavě podívat, co na dvoře hledáme.

Schránky v jednom ze sociálních bytů. Opuštěné jako byty samotné.

Prázdné řešení, prázdné domy

„My tu bydlíme už asi dva nebo tři roky, obydlená jsou částečně asi jen první dvě patra, další tři jsou úplně prázdná. Nikdo tam nebydlí už několik let,“ vypráví nám asi pětadvacetiletá hubená Romka. Podobně je tomu i na dalších adresách. Správce jedné z budov nám dokonce říká, že by prázdné byty sice mohly být někomu přiděleny, ale tito lidé musí dokázat, že mají alespoň sto tisíc korun na to, aby jej byli schopní opravit. „To, co tady opravili ti lidi za prachy z Brna, to je úplná fušeřina, odfláknutá práce,“ postěžoval si. My se jen nestačíme divit. Místo toho, aby se magistrát snažil situaci brněnského ghetta nějak řešit, odmítá ubytovávat do opravených bytů nájemníky, kteří následně končí s hromadami dalších na ubytovnách. Proč?

Na otázku nám odpovídá až Filip Fuchs. „Ty baráky jsou opraveny z nějakých grantů. Musejí tedy splňovat účel toho, proč byly opraveny. Jenže aby tam ten byt vůbec někdo mohl dostat, musí splnit podmínku, že za poslední dva roky neměl žádné dluhy. Drtivá většina všech případných nájemníků z těchto skupin to samozřejmě nesplňuje,“ vysvětluje Fuchs.

Po několika dalších rozhovorech s obyvateli Cejlu a s pracovníky neziskových organizací si tvoříme vlastní obrázek k celému našemu předmětu zkoumání. Docházíme k závěru, že jakmile se člověk stane v Brně bezdomovcem, zpravidla se ocitá v začarovaném kruhu, z něhož už je těžko úniku. Lidé se můžou jen těžko bránit, brněnská policie neví, jak pomoci, a případného verdiktu soudu se nemusí ani dočkat. I my jsme se dostali do podobně začarovaného kruhu. Věříme však, že z něj dokážeme nalézt cestu ven.

Text vznikl v rámci projektu Achillova data, který pořádají Zaostřeno o.p.s. a České centrum pro investigativní žurnalistiku o.p.s.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama