Reklama
 
Blog | Zaostřeno Obecný zájem

Výzkum na Cejlu, díl první

Jsme vysokoškoláci z Brna a zkoumáme, jak se opravdu žije na Cejlu. Chodíme do zaplivaných barů a hmyzem prolezlých ubytoven, abychom se dostali k místním lidem a vyslechli si jejich příběhy. Někdy je to nebezpečné, jindy nepříjemné, ovšem vždy nesmírně zajímavé. Čtěte první díl vyprávění o našem pátrání. 

Před měsícem to vypadalo snadně. Seděli jsme na velvyslanectví Spojených států, jedli vegetariánské chlebíčky a dvojice Američanů v dobře padnoucích oblecích nám vyprávěla o tom, co vše obnáší investigativní žurnalistika. Veškeré informace, se kterými jsme se přihlásili do investigativního kurzu Achillova data, jdou shrnout do jediné věty. „Z takzvaného romského ghetta v brněnské oblasti s názvem Cejl jsou pravděpodobně za neférových podmínek vystěhováváni místní obyvatelé.“ 

O měsíc později sedíme s Ondrou u mě doma v kuchyni a chystáme se vyrazit do terénu. Vybrali jsme si ubytovnu Pohoda ve Vlhké ulici, kde podle informací, které jsme dostali od neziskových organizací, končí řada vystěhovaných rodin. Pijeme turka a pročítáme komentáře na Googlu – „koupelny tam vypadají jako v Osvětimi, s tím rozdílem, že Osvětimi byly čistší,“ píše Polák Krzysztof. „Tohle už nikdy v životě nechci zažít,“ píše další turista, který se v ní patrně omylem ubytoval. 

Káva před odchodem

 Mluvíme o tom, co a jak vlastně chceme zjistit. Jediné, na čem se shodneme je, že nevíme – prostě se tam jen chceme podívat. Jdu si obléct šedé kalhoty a vytahaný svetr. Přes něj si příhodně beru colombovský baloňák. Dávám Ondrovi do ruky pepřový sprej. Překvapivě se nad ním nikterak nepodivuje, přijímá jej s povděkem.  

Reklama

Jedeme výtahem dolů a šouravým krokem se vydáváme k ubytovně. Bydlím sotva čtyři sta metrů od ní, cesta nám tedy netrvá nijak dlouho. Z dálky si všímáme, že je v ubytovně také jakási krčma.Vracíme se tedy na byt pro peníze, které jsme si tam důvtipně spolu se vším hodnotným nechali. Cestou zpátky k bytu vidíme na parkovišti rodinu, která se marně snaží vyčistit dětskou autosedačku totálně zaneřáděnou od jejich synka, který to patrně nevydržel domů. S nuceným úsměvem konstatuji, že doufám, že nedopadneme stejně. Konečně se vracíme k Pohodě s drobnými na pivo. Bereme za kouli dveří, které jsou ale rozbité, takže je lze snadno otevřít. Okamžitě na nás tázavě hledí vrátná – ani ve svém pečlivě vybraném oblečení patrně nevypadáme jako místní.

Místo na ubytovně končíme v herně

Ptám se jí, zda nám prodá pivo vystavené na otlučeném pultu vrátnice. „Dám, ale tady sedět nemůžete,“ zní nekompromisní odpověď vrásčité padesátnice. „Vezmeme si ho ven,“ snaží se smlouvat Ondra. „Venku prší. Jestli chcete pivo, běžte do herny za roh,“ odmítá nás netrpělivě. Zdá se, že není prostor pro racionální argumenty, jako třeba ten, že přestalo pršet před hodinou. Loučíme se tedy a odcházíme do zaplivané herny. Posilňujeme se překvapivě dobrou jedenáctkou a odhodlaně se vracíme před ubytovnu. Když nás vrátná nepustí dovnitř, počkáme, až místní vyjdou ven. Do minuty již mluvíme s mladým Romem. Ondra mu nabízí cigaretu a on nám ochotně vypráví o místních poměrech. Prý to není tak zlé. Zmiňuje se o tom, že se do prvního patra před nedávnem z Bratislavské přestěhovalo několik vystěhovaných matek s dětmi. 

Ubytovna Pohoda v celé své kráse

Mezitím se na ubytovnu vrací postarší usměvavá Romka, která jde zjevně záměrně pomalu, abychom se s ní mohli dát do řeči. Říká, že na ubytovně bydlí už přes deset let. Prý se odtud lidé moc nestěhují a zůstavají zde dlouhé roky. Dodává, že Češi s Romy na ubytovně vycházejí skvěle, zdá se, že je chudoba spojuje. Ptáme se na údajně vystěhované rodiny z prvního patra. „Moje rodina to neni, já jsem z Maďarska, a o jiné rodiny se nezajímám. Ale jestli chcete, pojďte se mnou dovnitř, třeba vás vrátná pustí,“ nabízí nám. Vycítíme příležitost a vyrážíme za ní. Paní si s vrátnou tyká a přimlouvá se za nás. My sami přiznáváme, že jsme studenti z Brna a zajímáme se o sociálně slabé. „Samotný vás tam nepustim a s váma tam nepudu. To byste se museli domluvit se šéfem a ten tu není,“ uzavírá vrátná konverzaci. Vyžádáme si od ní tedy alespoň vizitku a ještě když zavřeme vchodové dveře slyšíme, jak se rozčiluje nad obalem od tatranky vyhozeným na zemi.

Majitel ubytovny je sympatický chlap

Venku se dáváme do řeči ještě s jedním mladým mužem. Ptá se nás, proč nejdeme dovnitř. „Vždyť jsem majitele teď viděl na zahradě,“ říká, na okamžik odbíhá a za chvíli opravdu vidíme přicházet pana majitele. Navzdory očekávání to není obtloustlý mafián ověšený řetězy. Přichází k nám sympatický chlapík v čepici a slušně se nás ptá, co bychom potřebovali. Vysvětlujeme, že pátráme po lidech, kteří byli odstěhováni z Cejlu. Zopakuje nám to, co všichni nájemníci – lidé tu žijí především dlouhodobě, o žádném takovém případu u sebe na ubytovně neví. Je to sympatický muž. I podle toho, že si se všemi tyká, je vidět, že na ubytovně opravdu nepanuje nijak napjatá atmosféra. Vlastně působí až rodinným dojmem. „Určitě se zajděte podívat do Židenic ke kasárnám, tam je to skutečně zlé,“ doporučuje nám za souhlasného kývání několika lidí, kteří si přišli poslechnout, co se děje.

Už se chystáme rozloučit a odejít, když se majitel náhle rozpomene. „Vlastně teď majitel podvedl paní Kováčovou, sepsal s ní podvodnou smlouvu a pak ji vyhodil,“ říká. „Bydlí tu její dcera, Kamila,“ dodává a slibuje, že nám ji přivede. Hlasitě volá její jméno do oken ubytovny. Po chvíli se z okna ve druhém patře vykloní krásná mladá dívka. „Vypadáš ospale, asi jsem tě vzbudil,“ omlouvá se jí s nepředstíraným zájmem. Kamila potvrzuje jeho domněnku a společně nás odkazují na adresu a patro, ve kterém bydlí její matka. Děkujeme a vyrážíme do domu, který je od ubytovny vzdálený jen několik desítek metrů. Vcházíme dovnitř futry, ve kterých chybí dveře. Rozhlížíme se kolem sebe a narazíme na dvojici Romů. Ženy v křiklavě barevném topu se ptáme, kde nalezneme paní Kováčovou. „To jsem já,“ říká nám a seznamujeme se. Vysvětlujeme jí, o co nám jde. „To se stalo mojí matce, bydlíme v prvním patře. Jděte za ní, otevře vám, já se za vámi pak zastavím,“ odkazuje nás vstřícně do svého bytu.

Na návštěvě u paní Kováčové

Na žádných dveřích v prvním patře nejsou jmenovky. Klepeme tedy na jedny pootevřené. Okamžitě nám otevírá muž, který paní Kováčovou nezná, a nezbývá nám tedy než vyzkoušet zbylé dva byty. Jen několik sekund po prvním zazvonění nám otevírá mladá Češka a s unaveným výrazem nás odkazuje na třetí byt. Tam nás vítá mladík našeho věku a hned nás zve dovnitř. Vcházíme a  uvědomujeme si, proč nám všichni otevřeli tak rychle – byt je maličký, celý jej jde přejít několika kroky. V kuchyni nás vítá paní Kováčová. Očekávali jsme stařenku sedící v koutě a místo ní vidíme vitální šedesátnici, která zrovna vaří pirohy. Ochotně nám vypráví svůj příběh a my se zatím rozhlížíme po bytě. Je vidět, že se jej nájemci snaží držet v čistotě a opravit, ostatně mladík zrovna natírá okna. Byt je ale navzdory tomu v hrozivém stavu. Vodovodní kohoutek nahrazuje plastová láhev, kterou neustále protéká tenký proud vody. Jediným nábytkem je malá kuchyňská linka a sporák, ze stěn se odlupuje omítka. 

Paní Kováčová u sebe domaPaní Kováčová nám vypráví o tom, jak se seznámila se svým přítelem a přistěhovala se k němu. Po čase ji však začal bít a paní Kováčová případ nahlásila policii. Když tento násilnický alkoholik (mimochodem Čech, nikoliv Rom) skončil ve vězení, paní Kováčová zjistila, že ačkoli mu pravidelně dávala peníze na nájemné, zůstal po něm velký dluh. Nájem totiž neplatil a peníze vždy propil. Paní Kováčová se domluvila s majitelem domu na splátkovém kalendáři. Majitel však dům krátce na to prodal a paní Kováčová o bydlení přišla navzdory tomu, že má vážné zdravotní problémy, které může zhoršit jakýkoli stres – sama ochotně nabízí, že nám ukáže lékařskou zprávu. Před životem na ulici ji zachránila dcera, která paní Kováčovou vzala k sobě domů, kde dnes bydlí. Přítel až do svého propuštění o ničem neměl tušení a po propuštění skončil na ulici. Do vyprávění vstupuje vnuk paní Kováčové. „Našli jsme ho úplně náhodou jak spí na lavičce v parku, tak jsme ho vzali sem,“ vysvětluje, proč v současnosti ve dvoupokojovém bytě bydlí šest lidí. Mezitím z vedlejšího pokoje do kuchyně vběhnou dvě děti, které si hrají s igelitovou taškou. Paní Kováčová se omlouvá s tím, že jim musí dát oběd. Nechceme ji dále rušit, a proto se domlouváme, že ji navštívíme zítra v deset hodin. Když se loučíme, dává nám najevo, že je velice ráda, že se o ni někdo zajímá. Stejně jako my je přesvědčena o tom, že je třeba, aby veřejnost o podobných případech věděla.

Herny jsou příjemné, pokud se zrovna nestanete obětí harašení

Potěšeni navzáním tohoto kontaktu se vydáváme do herny vedle Muzea romské kultury, o které víme, že se v ní schází celá řada místních. Vevnitř u stolů z dob socialismu posedává asi desítka mužů a jedna žena. Po vzoru štamgastů si na baru objednáváme dva lahvové Braníky a žádáme muže u největšího stolu, zda si k nim můžeme přisednout. Ochotně se s námi dávají do řeči a vyprávějí nám o situaci místních lidí. Pohybují se v bludném kruhu – všichni zaměstnavatelé požadují alespoň výuční list, který nemají. Je pro ně proto velmi těžké sehnat si stálou práci a žijí z jednorázových přivýdělků. Když se jich ptáme na vystěhovávání, sami přiznávají, že jeho důvodem je většinou neplacení nájmu. Zmiňují však případ, kdy byli platící nájemníci vystěhováni a jedinou kompenzací jim byly dva tisíce korun. Do herny mezitím vchází žena se svazkem papírových bankovek v ruce, zapaluje si od nás cigaretu a odchází do místnosti s hracími automaty.

Snažíme se od mužů zjistit konkrétní případy a jména, ovšem zdá se, že nám nic použitelného nabídnout nemohou. Vyptáváme se proto alespoň na místní poměry. Pochvalují si úsilí ombudsmana a neziskovek, ovšem shodují se, že málokdy jejich snaha vede k cíli. Bavíme se o tom, co by mohlo pomoci zlepšit situaci. Jsou k možnosti zlepšení velmi skeptičtí, ovšem přesto souhlasí s tím, že by veřejnost měla vědět, v jaké žijí bídě. Lidé si podle nich myslí, že Romové si za přídavky užívají blahobytu. Jeden z nich pokládá sugestivní otázku: „Co ty bys udělal, kdyby sis měl vybrat, jestli zaplatíš nájem, nebo nakrmíš rodinu?“ Zdá se však, že konkrétní informace použitelné pro článek od nich nedostaneme. Navíc začíná být velmi dotěrná postarší žena, která si nejprve vyhlédla mě a později i Ondru a nechtěla se vzdát myšlenky, že si nás odvede domů. Proto si rychle bereme kontakty od všech, kteří mají telefon. Nakonec se ukazuje, že jej má jen jeden z nich – Rom světlé pleti, který nám ochotně nabízí, že kdykoli bychom potřebovali jeho pomoc, máme se na něj obrátit. 

Inkaso platili, vodu přesto nemají

Po ulici Cejl se vracíme do mého bytu a diskutujeme o tom, jak využít dnešní informace. Když v jednom průjezdu spatříme skupinu Romů, kteří z měděných kabelů sundavají gumovou izolaci, rozhodnem se promluvit i s nimi. Dává se s námi do řeči jejich nadřízený. Vousatý padesátník, který není romského původu, se nám představuje jako Alan. Prý je jediným člověkem, který je ochoten Romům pomáhat s nutnými opravami, i když mu nemohou zaplatit ihned. Říká, že situace s byty není jednostranná – když se v domě sejde více Romů, někdy jej dokáží úplně zdevastovat, jindy zase přestanou platit nájem. Přiznává však, že často je tomu naopak a majitel domu s nájemníky nakládá opravdu špatně. Jako příklad uvádí dům, u kterého se zrovna nacházíme – před časem mu byla odpojena přípojka vody, protože ji majitelka nezaplatila, ačkoli inkaso vybrala od všech nájemníků. Dále nás upozorňuje na ubytovnu na Dukelské. Hygiena ji nařídila zavřít a poslední nájemníci se měli vystěhovat včera. Neví, co s nimi teď je, připouští, že někteří z nich určitě skočnili na ulici. Ochotně nám sám nabízí své číslo a ujišťuje nás, že nám může zprostředkovat kontakt s kýmkoli z okolí, protože na Cejlu zná všechny. Podáváme si ruce a loučíme se.

S Ondrou po třech hodinách strávených mezi místními vyrážíme zpět ke mně na byt. Znovu si dáváme turka a ohlížíme se za dnešním dnem. Ukázalo se, že Romové jsou ochotni o svých problémech mluvit a jsou opravdu rádi, že se o ně někdo zajímá. Nepochybujeme o tom, že se nám podaří narazit na příběh někoho, kdo se opravdu stal obětí protiprávního jednání. Zároveň se ale shodujeme, že je zapotřebí získat i vyjádření druhé strany – každý vystěhovaný si samozřejmě připadá jako oběť. Každopádně věříme v to, že na konci našeho snažení vznikne kvalitní článek mapující osudy lidí, se kterými se většinová společnost vůbec nesetká. Loučíme se a já začínám péct štrúdl, který zítra vezmeme na návštěvu k paní Kováčové. 

Text vznikl v rámci projektu Achillova data, který pořádají Zaostřeno o.p.s. a České centrum pro investigativní žurnalistiku o.p.s.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama