Vcházíme do domu vedle Muzea romské kultury a zvoníme na zvonek bytu v prvním patře. Chceme se zeptat na majitele domu – soudního znalce z Bruntálu, který je švagrem jednoho z brněnských politiků. Otevírá nám usměvavý šedesátník. Krátce se s námi baví mezi dveřmi, pak ale trvá na návštěvě. „Tak pojďte alespoň dovnitř, udělám vám kafe,“ zve nás do bytu, ze kterého se linou tóny saxofonu Felixe Slováčka. Snad proto, že sám pan Horváth na tento nástroj rád hraje.
Vcházíme do perfektně uklizené kuchyně a sedáme si ke stolu. Pozorujeme rodinné fotografie, kterých jsou na stěnách desítky. Pan Horváth nám nabízí cigarety a dává na plotnu konvici s vodou. Vypráví nám přitom o tom, jak měl za minulého režimu každý práci a střechu nad hlavou. To je prý nejdůležitější – mít možnost žít jako normální člověk.
Kde pracujete?
Já pracuju u plynařů. Včera jsem ukončil sezónu v práci a teď budu přes zimu zase doma.
Je to dobrá práce? Jak vycházíte s kolegy?
Každý si musí udělat o sobě obrázek takový, jaký umí. Když se budeme chovat špatně, tak vás vyhodí, když ne, tak bude vše bez problémů.
Hodně lidí říká, že Romové pracovat nechtějí. Jak to vnímáte vy?
Je těžké si práci sehnat. Kdyby nebyli všude podvodníci, je to lepší, ale jsou tady takový čachrymachry, a to je o ničem. Každá obec by si měla udělat pořádek, ať má každý práci, ať má život. My si nepotřebujeme vyskakovat na to, na co nemáme. Za komunistů jsme pracovali, neměli jsme dluhy ani starosti. Nemuseli jsme mít strach, že se nebudeme moct postarat o svoje děti.
Máte děti?
No jistě, ale ty už jsou dospělí. Nejstarší má čtyřicet roků.
Máte práci, rodinu, žijete v hezkém bytě. Setkáváte se přesto s tím, že by vám to, že jste Rom, komplikovalo život?
Mně problémy nikdo nedělá, já se chovám slušně. Znám kriminálníky, kteří mají problémy, ale to není můj problém. Každý ať se stará sám o sebe.
Jak jste se vlastně dostal do Brna?
Můj tchán tady pracoval na stavbě, práce se mu líbila, tak si řekl, že tady zůstane. Postavil si rodinný domek v Husovicích. Když jsme se přistěhovali, tak jsme zde taky chvíli bydleli. Potom jsme si podali žádost o obecní byt, dostali jsme tenhle, a žijeme zde doteď.
Jak dlouho už tu tedy žijete?
Bydlím tu jednačtyřicet let. Původem jsem ze Slovenska, konkrétně ze Spišské Nové Vsi.
Hodně lidí z Brna Cejl považuje za místo, kam není radno chodit ani ve dne. Často se hovoří o kriminalitě, hluku, drogách. Jak Cejl vnímáte vy jako člověk, který zde žije tak dlouho?
Něco z toho pravda je, ale faktem zůstává, že většinou ten bordel dělají přistěhovalci, kteří jsou tady chvíli a dělají nám všem špatnou pověst. Já vám to řeknu tak, když něco udělá cikán, tak nás hnedka všechny hází do jednoho pytle. A může se celý život chovat slušně, být oblečený, jak chce, ale jakmile je černý, tak je špatný. Ale pozor, vzdělaný člověk si tohle nemyslí.
Ale to je přesně to, čemu se říká rasismus. Lidi řeknou on je prostě cikán a to automaticky znamená, že nepracuje, že krade.
Člověk musí mít v sobě povahu, co chce dělat a co nechce dělat. Na Slovensku jsme žili v dědině, která byla vyhlášená jako vesnice, kde spolu nejlépe vychází Romové a bílí.
Nemá smysl si namlouvat, že je Cejl idylické místo. Zvýšená kriminalita tu opravdu je. V čem vidíte příčinu? Myslíte, že v tom hrají roli drogy a hrací automaty?
Já s tím zkušenosti nemám, stejně jako moje děti a švagrova rodina. Nebudu Vám říkat něco, co není pravda. My pořádně ani nevíme, co to je.
Máte zkušenost se spory mezi místními?
Ne, to ne. Já, i když jsem cikán, tak já se s nikým moc nestýkám. Starám se sám o sebe, tak jak jsem se staral za komunistů. Jít do práce, donést peníze rodině, ať nejsme jak ti flákači. I mně se ale stalo, že jsem pět měsíců nemohl najít práci. Chodil jsem po firmách a řekli mi, že mě nepotřebují, že mají dost Ukrajinců. Za těch dvaadvacet let jsem byl na pracovním úřadě akorát dva měsíce. Tam jsem dostával sedm a půl tisíce korun měsíčně a oni si mysleli, že mě to spasí. Byli jsme na něco zvyklí a v dnešní době, si za to nekoupíte nic. A musíte se starat o děti! Nejde jim přece říct, já na to nemám.
Máte pocit, že město Brno to se situací na Cejlu řeší dobře? Co se týká práce a bydlení.
Město by se mělo starat o svoje občany. Ne se starat o cizince, o Ukrajince, mně je jedno, kdo to je, ale v první řadě by mělo být postaráno o občany, kteří zde dlouhodobě žijí.
Kdo u Vás v rodině rozhoduje?
Spíš manželka. Já se starám o peníze. Ono u těch Romů to tak většinou bývá, ale není to pravidlem.
U čeho si rád odpočnete? Co rád děláte, když přijdete z práce?
Tak pomáhám manželce s uklízením, chodím na procházku po práci si trochu vyčistit hlavu, starám se o vnoučata, koukám se na televizi, občas si něco přečtu. Nic zvláštního, jako každý člověk. (smích)
Když se tak dívám na fotky na zdi, ti muzikanti jsou Vaše děti?
Ano, ten nejstarší hrál na harmoniku s Idou Kelarovou.
Vy jste taky muzikant?
Tak trochu..
Na co hrajete?
Na saxofon, proto ten Slováček.
Zahraje si občas doma na saxofon?
Ale ano, když mám chuť. Nejčastěji nástroje vytáhneme, když se sejde rodina. To je pak veselo.
Máte pocit, že to byla vaše píle, díky které vedete spokojený život?
V dnešní době to je těžké, měl by se tady zjednat pořádek, protože když dneska někdo nemá známé, tak nemá šanci. Naštěstí manželka měla štěstí, když pracovala na magistrátu dvanáct roků jako uklízečka. Lidi tam vědí, že jsme poctiví, tak si nás vážili.
Hovořil jste o tom, že demokracie s sebou přinesla nejen příznivé věci, ale také hodně problémů. Jak vnímáte Václava Havla?
Havel, to byl člověk. Ten dal možnost, otevřel celému světu oči. Ale pak mu začali házet klacky pod nohy a to je o ničem.
Takže máte pocit, že Havel to nastartoval dobře a problémy zavinili až lidé, kteří nastoupili po něm?
Přesně tak, však každý rozumí tomu, co se říká v televizi. Měl by se zjednat pořádek, ne se pořád dívat na Ameriku a na Rusko. Jediné, co nám chybí, je práce. V tom byl dobrý ten minulý režim. Když měl někdo absenci v práci, tak mu hnedka vzali dávky. To je úplně jiná motivace, když máte doma tři čtyři děti. Lidi to měli nalinkované a fungovalo to.
…Domů se vrací paní Horváthová. Manžel nás představuje a paní Horváthová si stěžuje, že nemá rozum, když nás zve domů, přestože zrovna není uklizeno. Rychle dává za dveře nevynesený koš, který je jedinou vadou na jinak perfektně uklizeném bytě.
Jak se vám líbí na Cejlu?
Paní Horváthová: Líbí, co by se mi nelíbilo. V tomhle bytě bydlíme už šestadvacet let, zvykli jsme si a jsme tady spokojení.
Čím se živí vaše děti?
Paní Horváthová: Nejstarší se taky živí u plynařů, jsou s manželem kolegové. Ten po něm je muzikant. Dokonce za komunistů hrát koncert pro Václava Klause.
Měla jste někdy v Brně problém kvůli tomu, že jste Romka?
Paní Horváthová: Já do města skoro nechodím, jen do obchodu a zpátky. Taky se tam bojím, už se mi stalo, že na mě lidi pokřikovali sprostá slova, kvůli tomu, že mám jinou barvu kůže. Ani je nebudu opakovat, jak byla sprostá. V obchodě na mě byli mladí kluci hrubí a já jim nemohla nic říct, protože jsem měla strach. Když tady po Cejlu projde někdo bílý, tak by mě ani nenapadlo na něj něco křičet. I kdyby to byl ten největší opilec nebo nejšpinavější bezdomovec. Naopak, mně je takových lidí líto. Jednou jsem byla v tramvaji se synem a dovnitř nastoupil slepec. Pomohla jsem mu si sednout. Nějaký opilý muž mi začal sprostě nadávat, ani nechci říkat jak. Naprosto bez důvodu. Tehdy se mě naštěstí zastal jeden pán, který toho chlapa na další zastávce vyhodil ven. Pro mě jsou jen slušní a neslušní lidé, jiné rozdíly nedělám. Ještě že existují i ti slušní.
Pan Horváth: K čemu to je, že žijeme ve svobodě, že si můžeme říkat, co chceme, když lidé nemají kde pracovat, kde bydlet. Jsem zvědavý, jak se s tím pan Sobotka popere.